LOVE PŘÍBĚH
Rozdíly mezi ženou a mužem ; co nás dráždí a co nám prospívá
Judita to dnes měla se svým nejmladším dítětem těžké a večer si muži stěžovala na své trápení. Ještě ani nedopověděla a Marek už začal, jedna rada stíhala druhou. Všechno, co říkal, bylo moudré a promyšlené, a přesto byla Judita frustrovaná, zklamaná a rozzlobená. Markovi to vrtalo hlavou. Přednesla mu přece svůj problém, on se ho pokoušel vyřešit, a přesto si od ní musel vyslechnout: „Ty fakt ničemu nerozumíš!“
Co se to stalo? Vypadá to docela jednoduše: Judita měla problém a on jí navrhl řešení – a stejně to bylo všechno úplně špatně! Typicky tu na sebe narazil ženský a mužský způsob chování ve vzájemném vztahu. A jelikož to oba nechápali a nedávali si na to pozor, pohádali se. Když si vezmeme tuto drobnou příhodu pod drobnohled, odhalíme hned několik věcí, v nichž se liší komunikace žen a mužů. Tyto rozdíly vedou často k nedorozuměním:
Věcný problém versus vztah ; jaký je v tom rozdíl?
Když se dá Judita do řeči, Markovi je hned jasné, že jí jde o „věc“, o vyřešení výchovného problému, a hned se jí začne plně věnovat. Nemá však úspěch, protože Juditě v žádném případě o „věc“ nejde, alespoň nikoli především. Celý den se trápila s chlapcem, a když o tom mluví, chtěla by od svého muže především pochopení, pozornost a soucit. Jde jí tedy o vyjádření vztahu, a nikoli o věcný problém: chce, aby ji Marek vnímal jako člověka, aby poslouchal, jak se jí dařilo, a aby u něj našla odezvu.
Právě na tento rozdíl je vždycky třeba dbát. Muži se ve svých vztazích často rádi starají o něco „třetího“, o věc, úkol, cíl. Vztah je pro ně potom živý a možná i docela napínavý, ale běží takříkajíc v pozadí. V popředí jejich vědomí stojí „něco třetího“, „věc“, společná činnost nebo nějaké téma. U žen je to jiné. U nich jsou obvykle v popředí lidé a to, co se mezi nimi odehrává nebo jak se k sobě chovají. Ženy tudíž těžko pochopí, že muži spolu mohou hodiny mlčky běžet lesem a že je to baví, že tráví celé večery zapálenými diskusemi o „věci“ – o sportu, politice, vědě – aniž by prohodili cokoli osobního. Muži se naopak často posmívají bezobsažným ženským „plkům“. Při takovém „plkání“ většinou nejde o obsah, projevuje se v tom lidský vztah, což je muži většinou zcela cizí. Přetřásat vztahové záležitosti jim připadá spíše trapné. A tak mají spíše sklon hledat něco vzdálenějšího i v případě, když jim třeba žena řekne: „Hele, promluvme si teď o našem vztahu!“
Řešit problém, nebo se vžít do partnera
Tím, co jsme řekli, jsme se dotkli i několika dalších rozdílů. Tady je jeden z nich: Marek se cítí tváří v tvář danému problému povolán k pokusu o jeho vyřešení. Přitom má dojem, že ve vztahu dělá právě to, co se od něj čeká. Pro Juditu není naopak řešení problému důležité. Chtěla by, aby s ní prostě byl, poslouchal ji, sdílel její pocity a nějak na ně reagoval.
S tím mají muži často velké potíže. Pro ně je to buď ztracený čas, nebo je to dokonce zlobí. Když žena chce, aby „jen“ poslouchal a „byl s ní“, tak se mnozí muži domnívají, že všechno pak bude ještě horší. Pocitů bude možná víc a budou silnější, přijdou slzy a všechno se natolik vystupňuje, že to nebude mít konce a nepůjde to zvládnout. Proto se nesnaží jít s sebou a vzepřou se – přeloží všechno do slov, protože chtějí zastavit příval citů a celý problém „vyřídit“. Pro ženu je naopak při řešení problému podstatné, aby ji partner s pochopením vyslechl, a nejen to – aby s ní celý problém vnitřně prožil. Nejde jí často o radu. Co udělat, ví často sama lépe, nebo to vykrystalizuje samo, když si o tom z duše pohovoří. Toto pochopit je pro muže často velmi těžké, jen zřídkakdy mu dojde, že nejvíce pomůže, když nebude nic dělat a bude jen poslouchat a prostě tu být.
Soutěž, nebo spojenectví
U mužů hraje často i ve vztahu důležitou roli konkurence a soutěžení. Mají pocit, že by měli ukázat, čeho jsou schopni, a že něco dovedou lépe než někdo jiný. Proto tak milují sport a zejména všechny soutěživé hry – mají sklon ze všeho udělat soutěž. Takový bojový zápal mohl vyvolat i Markovu příliš rychlou reakci. Chtěl ukázat, co dovede. Proto je také tak zklamán, když ho Judita bryskně odmítla. Pro ni je to však všechno úplně jinak. Společné povídání pro ni znamená především vznik spojenectví, důraz na to, co je společné – prostě být spolu. Tento rozdíl můžeme pozorovat již na oslavě každých dětských narozenin. Děvčata by si chtěla hrát na všechno možné, ale chlapci se nudí, když si nemohou konkurovat nebo spolu bojovat.
Totéž pokračuje – byť s jiným obsahem – i v dospělosti. Když se Majerovi vypraví ke Kovářům, tak se muži celé hodiny dohadují o správném hospodářském konceptu budoucnosti. Ženy si však v takových debatách moc nelibují a jen čekají na příležitost, až si budou moci vyměnit společné starosti a zkušenosti. Muži mají v kontaktu jiné tendence – zastávají nějaký názor, obhajují ho, aby dokázali, že je „správný“ nebo „lepší“. Ženy naopak hledají v rozhovoru to, co je spojuje, co mají společného, a mají dokonce sklon smazat rozdíly a protiklady, jen aby si „dobře rozuměly“. Marek se tedy musí naučit, že přemýšlet nad řešením nemá smysl, dokud se svou ženou nedospěje k souladu.
Zdrženlivost, nebo expresivita
Erich Kästner v jedné básni ženám říká :
Jste prostě lepší, všechno vycítíte,
vy třeba truchlíte a nás jen bota tlačí.
Když plane láska, naše duše zírá
a sedět na židli jí přitom stačí.
Spisovatel tu sarkasticky hovoří o dalším rozdílu. Ženy jsou zpravidla v kontaktu expresivnější, vyjadřují své city a pocity silněji. Muži mají někdy potíž je vůbec vnímat. Mají za to, „že je jen tlačí bota“, ale ve skutečnosti jsou možná zoufalí nebo bezmocní. Ještě častěji však takové vlastní pocity vnímají, ale nedovedou je vyjádřit slovy, mimikou nebo gesty – každopádně určitě ne tak rychle jako ženy. Proto snadno podléhají dojmu, že ženy hrají divadlo. I když se to náhodou může stát doopravdy, protože s pocity se dá oboustranně manipulovat, musíme vycházet z toho, že ženy reagují citově silněji, protože jejich nitro a vnější výraz se prostě propojí rychleji.
S tím souvisí i Markův únik k radám. Vůbec ho nenapadne, že měl vyjádřit soucit se stresem své ženy nebo s chováním svého syna, protože chce věc dostat co nejrychleji pod kontrolu a vyřešit ji. A tak začne vysílat na jiné vlnové délce, a Judita proto nemůže být „na příjmu“.
Co z toho vyplývá?
Co z těchto rozdílů plyne? Velký význam má, když si jich vůbec všimneme a rozeznáme je. Pak si totiž nemusím myslet, že ten druhý jedná ze zlé vůle nebo že mě nechápe. Muži a ženy se ve svých vztazích prostě dost liší a my bychom si těchto rozdílů měli všimnout, a ne si je vzájemně předhazovat.
Každopádně je třeba předejít dvojímu nedorozumění. Když zdůrazňuji rozdíly, neznamená to, že se vždycky musí projevit v míře, jakou jsme si právě předvedli. Existují totiž plynulé přechody a rozdíly se často stírají. Může se dokonce stát, že některé ženy reagují způsobem, který jsem popsal jako typicky mužský, a někteří muži zase „typicky žensky“.
Z toho však vyplývá náš druhý závěr: Muži ani ženy nejsou se svým chováním spjati „od přírody“, každý má i druhou možnost. Jsou ženy, které se orientují na věcné problémy a konkurenci, a u mužů je možná i orientace na vztahy, pocity nebo lidi. Většinou jim to sice není tak blízké, ale danou schopnost určitě mají. A tak mohu na jedné straně pochopit, že ten druhý je jiný, ale zároveň se mohu snažit, abych jako žena u sebe rozvíjel mužský způsob a jako muž zase ten ženský. Ženy se tedy mohou naučit utkávat se s muži sebevědomě o věcné výsledky a řešení problému a muži mohou u sebe rozvíjet schopnost souznít se ženami v jejich pocitech a hlubokém prožívání. Pak lze příkop, který kdysi zdánlivě obě pohlaví odděloval, snadněji překlenout.